Přihlaš se k odběru, ať se jako první dozvíš o nových receptech, článcích a soutěžích. Už Ti nic neunikne ;)

Moje cesta k veganství

By Posted on 0

Dneska je to přesně pět let, co jsem se stala veganem! Je to tak, slavím svoje první pořádné (skoro kulaté) veganské narozeniny, veganniversary, nebo jakkoliv tomu chcete říkat :-) A mám radost. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že snad nikde na blogu nemám popsáno, jak jsem se k veganství vlastně dostala, ba co víc, ono toho na blogu o mně vůbec moc není… A tak to napravíme!

Před pěti lety (a kousek) jsem se přestěhovala do Walesu za prací. Pracovala jsem v hotelu a pomalu ale jistě mě začínalo štvát, jak se v hotelové restauraci zachází s masem, jak moc se ho spotřebuje a co je ještě horší – jak moc se ho vyhodí. Vrtalo mi to hlavou, nelíbilo se mi to, ale vegetariánství mě v tu chvíli vůbec nenapadlo… až jednoho dne ráno přišel místní rybář – pán v důchodu, který chodil jednou za čas pro zábavu k oceánu chytat ryby, a když se zadařilo, donesl je do hotelu, dostal pár liber a byl spokojený. A když říkám pár liber, tak myslím pár liber. Za několik kousků si odnesl třeba 5 liber, někdy přines celou hromadu, tak dostal 10. Nesmysl! Chápu, že hoteliérům se to líbilo, byli to hodně velcí škrti, takže jim asi nedělalo problém pána v podstatě okrádat, nicméně mě to zavedlo k myšlence, zda ho tak trochu nevykořisťují, když si vezmu, kolik s tím má práce… odtud jsem se posunula k „ale na druhou stranu, kdo říká, že ty ryby jsou jeho, kdo mu dal právo je prodávat“ až ke konečnému „jaká je vlastně cena za život?“; a právě ta poslední otázka pro mě byla zlomová, ta změnila, bez přehánění, celý můj pohled na svět.

Takhle vypadal náš konec světa ve Walesu

Do doby před touhle otázkou mi přišla konzumace masa naprosto normální a není divu, vyrůstala jsem v domácnosti, kde to prostě normální bylo. Musím uznat, že masa jsme nekonzumovali nadbytek, nevyhazovalo se a bylo to často jídlo v podstatě sváteční, za což jsem našim vděčná, ale i tak… maso se prostě jedlo. Maso bylo často domácí, strejda měl králíky, teta slepice, známí prasata… nějak se to poskládalo. Pamatuju si, že když jsme byly se ségrou malé, přivezl nám někdo králíka. Mrtvého, ale ještě chlupáčka. V koupelně ve vaně ho stáhli (to jsem neviděla), v pokoji ho zavěsili na okno a pod něj hodili lavor. V žižkovském 1+1 mi to dneska přijde naprosto neuvěřitelný a v podstatě hororový. Tenkrát? V pohodě. Ok, tohle se stalo jenom jednou, ale fakt to s námi nezacloumalo, žádné trauma se nekonalo.

Navíc jsem maso milovala, moje nejoblíbenější jídla ve správném pořadí jsou tatarák, biftek s pepřovou omáčkou a pečená kachna s červeným zelím a bramborovým knedlíkem. Do dneška. Jen je prostě nejím. Miluju parmskou šunku, chorizo, vajíčka na milion způsobů, a i do těch káefcéček a mekáčů jsem občas v dospělosti zavítala. Navíc jsem v pubertě konzumaci masa ještě rapidně zvýšila, v restauracích jsem si v podstatě nic jiného neobjednávala a jelikož jsem měla peníze z brigád a později z práce, mohla jsem si dovolit chodit do restaurací mnohem častěji. Šunka, nebo salám byly součástí téměř každého svačinového jídla, prostě čapnout pečivo, namazat máslem, hodit na to sýr, salám a rajče je jednoduché a rychlé. A navíc se u nás doma jedlo všechno, a na to jsem byla vždycky hrdá. Byla jsem pyšná, že se najím kdekoliv a kdykoliv, byla jsem na sebe fakt hrdá, že nejsem vybíravá a nepřidělávám starost, seznamování s rodiči chlapců bylo jednoduché, protože když jsi holka, co jí všechno, tak sbíráš body minimálně u toho, kdo v rodině vaří… Byla jsem prostě úplně klasicky se stravující člověk, jedla jsem relativně zdravě, vyváženě, to ano, ale veganství mi bylo na míle vzdálené, možná na stovky mílí, nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo vůbec zvažovat a nerozuměla jsem tomu, proč se někdo dobrovolně tak omezuje. A pak přišla doba po otázce „kolik vlastně stojí život?“.

A ještě jedna z našeho bydlení ve Walesu, ať si to umíte trošku představit

Ta doba byla krušná. Ve chvíli, kdy přišla, se mi zbořily iluze. Jako bych předtím maso vůbec nevnímala jako zvíře, jasně, věděla jsem, kde se bere, jen jsem si to asi nikdy pořádně neuvědomila, nepřipustila si, co skutečně znamená, že je ze zvířat. Připadá mi to zpětně hrozně hloupé, věděla jsem, že abychom získali maso, tak musí zvíře umřít, ale nikdy mi doopravdy nedošlo, že to zvíře musí umřít. Těžko se to popisuje, pokud to neznáte, ale co jsem se bavila s vegany kolem sebe, zažila to spousta z nich. On je rozdíl už jen v tom, vzít třeba kuřecí prsa v regále v krabičce, posypat je kořením a dát na gril, a v naporcování kuřete. To jsem mimochodem dělala za celý život jednou. Jednou. Jinak jsem s masem přicházela do kontaktu jen v hezky předpřipravené formě, která už zvíře nepřipomíná ani omylem – tím si vysvětluju, kde se vzalo to odosobnění. V době, kdy se tyhle iluze zbořily přišel nával emocí – smutek, bezmoc, pocity viny. Vegetariánem jsem se stala jak lusknutím prstu, k snídani jsem měla ještě klasickou english breakfast a k obědu už jsem maso nechtěla.

Odpoledne toho samého dne jsem měla off a právě kvůli všem těm negativním emocím jsem začala hledat na netu. Chtěla jsem, aby mi to vydrželo a nechtěla jsem dopadnout jako známá, která maso prostě vynechala a pak měla zdravotní problémy. Trochu jsem se o sebe bála a přišlo mi lepší se připravit, než pak litovat, že jsem něco opomněla. A jak jsem tak hledala a hledala, nacházela jsem více a více zmínek o veganství, a než jsem se nadála koukala jsem na přednášku Garyho Yourofskyho. A to mě přesvědčilo – budu vegan. Takhle jednoduché to rozhodnutí bylo, žádné dlouhé přemýšlení, prostě se na tom podílet nechci a nebudu. Realizace už ale tak jednoduchá nebyla.

Jak už jsem se zmínila, byla jsem tenkrát ve Walesu. Ano, Británie je rozhodně víc vegan-friendly a ano, byla už před těmi pěti lety. Jenže… já jsem pracovala v hotelu, úplně mimo město, nejblíž to bylo do Swansea (asi hodina cesty autobusem), jinak nikde ani obchůdek. Možná si představujete české vesnice, kde v jedné z pár v okolí najdete malý obchůdek, kde koupíte aspoň vodu, nebo pečivo, ale to si představujete špatně. U nás byl hotel, naproti v létě otevřený mini obchůdek se suvenýry a zmrzlinou, kde ani tu vodu neměli, vpravo kopce, vepředu oceán, nalevo přirodní rezervace a směrem dozadu ta část vesnice, odkud vedla cesta, do další vesnice, která měla podobné rozložení, (až na ten oceán), a do další a další až jednou došla do Swansea. Nehledě na to, že mezi vesnicemi bylo zpravidla 5-10 km ničeho. Druhá alternativa – hodinová procházka po pláži, nebo nad ní se tyčícími kopci vedla taky do vesnice, dost podobné té naší, takže to taky nic neřešilo.

vegan nákup

Nákup – takhle to vypadalo, když se zadařilo <3

V běžném provozu jsem tedy byla odkázána na hotelovou kuchyni a nákupy z Tesca, který jsem na začátku zvládala 1x týdně, to bylo mimo sezonu, kdy jsme ještě sem tam nějaký ten day-off měli, v sezoně pak jednou za 2-3 týdny. Nutno ještě podotknout, že vařit jsme si nesměli, zakázáno bylo i ohřívání jídla v mikrovlnce. Snad jen s rychlovarnou konvicí nebyl problém. Ani hotelová kuchyně obsluhovaná kuchaři nebyla žádná výhra. Vařili, pravda, výborně, ale majitelé trvali na tom, že se nebudou dělat, žádné úpravy. Bohužel veganského v nabídce nebylo nic a za úpravu se bralo i objednání těstovin bez grilovaného sýru. Kuchaři mi sice většinou něco na tajňačku připravili, aspoň v tom režimu “sýr ti tam nedáme”, když byl jó čas, tak mi třeba i opekli zeleninu, ale měla jsem i spoustu jednotvárných dní. K snídani houby, fazole a toast, k obědu hranolky, k večeři suchá ciabatta. I to se stávalo. Zachraňovali mě jen ty nepravidelné nákupy.

Snídaně, když se zadařilo dojet na nákup, aspoň trochu změna

 

Vybavila jsem se v první řadě vitaminovým komplexem, protože bylo naprosto jasné, že na tomhle stravování bez nich dlouho nevydržím. Kór s fyzickou zátěží 15-20 km denně po place a dalších 10-20 km běhání. Od kolegyně jsem dostala smoothie maker a sama si koupila odšťavňovač. Při každé návštěvě města jsem pak brala tolik ovoce a zeleniny, kolik jsem jenom pobrala. Hromadu proteinových tyčinek a všelijakých flapjacků, instatních ovesných kaší, které stačilo zalít vodou, müsli, oříšky apod. V nějaké zdravé výživě jsem koupila i sušenou Nori řasu a instantní miso polévku. Asi to nebylo kdovíjak dobré, určitě to nebylo zdravé, ale po té jednotvárnosti kuchyně, kterou jsem měla k dispozici, to bylo osvobození. Takhle jsem žila nějakých 8 měsíců. A pak jsme jeli konečně pryč. Z Walesu do Londýna, kde jsme měli hostel s kuchyňkou pro hosty a už se jelo. Cizrna s rýží, nudle, těstoviny… bože, to bylo radosti!

Z Londýna do Prahy a domácí kuchyně moje, mých rodičů a přítelových rodičů, kteří si s veganskou kuchyní hravě poradili a pak hurá na Bali, což je v podstatě veganský ráj.. můžu vám říct, že asi nikdy v životě jsem neměla z jídla takovou radost jako tehdy. Po návratu zpět do Prahy jsem si udělala pro jistotu ještě výživový kurz, abych měla jak argumentovat okolí a potom už to byla hračka. Ale o tom zas někdy příště :)

Vaříte podle mých receptů? Nezapomeňte nahrát výsledek na Instagram, označte mě na fotce @jona.veglife a přidejte #vegajemega :)

Share this article

No Comments Yet.

What do you think?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.